Instagram není cigareta. Mýty o závislosti nám jen škodí

Na konci března padlo v soudní síni v Los Angeles verdict rozhodnutí, které znělo jako vítězství nad velkou technologií: firmy Meta a Google byly found guilty shledány vinnými v soudu kvůli údajnému negativnímu dopadu sociálních sítí na duševní zdraví mladé ženy. Porota uložila oběma firmám pokutu šest milionů dolarů. Vítězství se však rychle změnilo v sporný precedens, protože rozhodnutí nebylo založeno na scientific evidence vědeckých důkazech, ale na emocích a mediálním tlaku. Kauza přitom může ovlivnit desítky podobných lawsuits žalob po celých Spojených státech.

Žalobkyní byla dvacetiletá K.G.M., která už od dětství používala YouTube a Instagram a tvrdila, že se stala addicted závislou kvůli návykovému designu těchto platforem – například nekonečnému feedu nebo automatickému přehrávání videí. Tento argument však odporuje current research současnému výzkumu. Psychologové Ian Anderson a Wendy Wood upozorňují, že časté používání sítí není klinická závislost, ale spíše learned habit naučený zvyk. Rozdíl je klíčový: zvyk lze změnit, zatímco závislost vyžaduje lékařský zásah. Navíc lidé, kteří si své chování perceive vnímají jako závislost, méně věří ve svou schopnost změny.

Hlavní problém kauzy tkví v nepřesném srovnání sociálních sítí s cigaretami. Vědci poukazují, že chybí klíčový prvek – chemical substance chemická látka, která by vyvolávala fyzickou závislost. Rozšířená teze o dopaminu jako „návykové látce“ je podle neurovědců jako Tommy Blanchard nebo Dean Burnett largely exaggerated silně nadnesená. Dopamin je součástí každé příjemné aktivity – od jídla po rozhovor s přítelem. Tvrdit, že TikTok nebo Instagram „stříkají“ dopamin, zjednodušuje složitou brain chemistry mozkovou chemii a ignoruje kulturní a sociální kontext chování.

Další argument – že design sítí je záměrně manipulativní – je rovněž problematický. Funkce jako autoplay, doporučování obsahu nebo nekonečný scrollování existují i na Netflixu, novinových portálech nebo e-shopech. Pokud by byly tyto prvky „návykové“, pak by měly být addictive návykové téměř všechny online služby. Jak poznamenává psycholog Christopher Ferguson, televizní seriály končí na napínavých místech stejně jako videa na TikToku – ale nikdo netrvá na tom, že by byla TV design televizní architektura návyková. Sociální sítě si možná nálepku "návykové" samy vytvořily v marketingu, ale to neznamená, že odpovídá realitě.

Soudní taktika obrany pak odhalila větší problém: místo aby se debata točila kolem zodpovědnosti za škodlivý obsah, zaměřila se na osobu žalobkyně. Zástupci Meta a Google ukázali, že K.G.M. měla komplikované rodinné poměry a psychické potíže již před tím, než začala sítě intenzivně používat. To neznamená, že sítě nemohly situaci zhoršit, ale ukazuje, že jejich vliv nelze oddělit od broader context širšího kontextu. Vědecké studie opakovaně potvrzují: sociální sítě nezpůsobují deprese, ale lidé s depresemi častěji používají sítě jako únik. Pokud chceme řešit problémy mladých, musíme se podívat mimo surface narrative povrchní příběh a hledat kořenové příčiny – nikoliv hledat viníky v algoritmech.

Verdikt z Los Angeles může otevřít Pandořinu skříňku. Pokud budeme sociální sítě vnímat jako drogy, budeme hledat špatná řešení – například úplné zákazy pro mladé. Ty ovšem vede k obcházení pravidel a porušování digital rights digitálních práv. Zároveň ignorujeme, že mladí odcházejí z Instagramu a Facebooku – ne proto, že by byly „návykové“, ale protože jim již fulfill needs nesplňují potřeby. Lepší cesta vede přes vzdělání, podporu rodičů a regulaci konkrétních rizik – jako sexuální predátoři nebo šíření dezinformací – nikoliv přes moral panic morální paniku založenou na mýtech.