Když politici papouškují Kremel: Jak ruské lži vstupují do českého prostoru

Když někdo v Česku repeats papouškuje ruské lies lži, není to náhoda – je to součást širšího, predictable předvídatelného scénáře, říká analytik Jakub Kalenský. Proruské narativy se mění jen formálně, ale vždy míří na jedno: zpochybňování státu, institucí a médií. Cílem je jednoduchý přesun důvěry – pryč od ověřených zdrojů, k těm z sewers dezinformační stoky. A to není sci-fi, ale denní realita, kde propaganda z Moskvy dorazí do českých sociálních sítí za desítky minut, ne dva roky, jak tomu bylo za studené války.

Kalenský připomíná, že fighting boj proti falešným informacím neznamená jen stopování trollů. Jeho tým v Hybrid COE v Helsinkách se zaměřoval na včasné varování – dokumentování ruských zpravodajských triků, aby členské státy EU věděly, co je čeká. Detekce a dokumentace jsou klíčové, ale nestačí. Potřeba je i education vzdělávání, komunikační campaigns kampaně a práce s občanskou společností. Finové třeba vládnou v mediální gramotnosti, Švédové v důvěře ke státu – ale každá země má jiné slabiny.

Česká republika kdysi vedla – v roce 2015 už za vlády Sobotky vyslali do Bruselu zástupce pro boj s dezinformacemi, což tehdy udělalo jen sedm zemí. Vzniklo Centrum pro boj s terorismem a hybridními hrozbami, a ministerstvo zahraničí vydalo „Kremelské pohádky“ – creative kreativní odpověď na dezinformace. Ale byly i propady – jako slabá communication komunikace po výbuchu ve Vrběticích, ve srovnání s britskou reakcí na útok na Skripala. A politici, kteří si nechávají manipulate manipulovat, jako například Miloš Zeman s tvrzením o novičoku, zatímco lži přišly z Ruska.

Největší problém podle Kalenského není chybějící expertiza, ale politická vůle. Zatímco Ukrajina se díky válečné realitě stala innovative inovativní laboratoří odporu, Češi často underestimate podceňují hrozbu. Místo účinných opatření přicházejí symbolic symbolické gesta – jako jmenování zmocněnce pro dezinformace bez pravomocí. A zatímco Rusové investují stokrát více, my debatujeme, zda limiting omezení ruského šíření není censorship cenzura. Ale svoboda slova, připomíná Kalenský, není svoboda lhát bez důsledků – stejně jako lékař nemůže pacienta schválně oklamat a odvolat se na svobodu projevu.

Obrana je možná – ale vyžaduje, aby společnost chtěla pravdu znát. Potřebujeme monitoring monitorovat nejen to, co se šíří, ale i jaký má to dopad – zda v tom věří dvacet procent lidí, nebo už třicet. A musíme napadat slabiny, které útočníci zneužívají: mediální gramotnost, sociální sítě, economic socioekonomické nerovnosti. A nakonec – co je nejodvážnější – trestat šířitele pomluv, nenávisti a destabilizace. Protože jak Kalenský varuje: na převrat nestačí většina. Stačí deset procent – a obává se, že u nás už nejsme daleko od té hranice.