Lee Cronin: Mumie – Mumie, která to dělá jinak
Když dceru novináře Charlieho (Jack Reynor) najdou po osmi letech zmizení v poušti uvězněnou v sarcophagus na místě letecké havárie, rodina věří, že se její noční můra konečně skončila. Rychle se ale ukazuje, že návrat Katie (Natalie Grace) není požehnáním, ale curse . Film Lee Cronin: Mumie, nová podoba kultovního monstra, se rozhodl jít jinou cestou – ne jen strašit, ale explore temné stádium zármutku, když je ztráta dítěte nahrazena vracením, které nic nevylepší.
Na rozdíl od dobrodružných verzí s Brendanem Fraserem nebo klasikou s Borisem Karloffem tento horor od irského tvůrce Smrtelného zla: Probuzení není o archeologii, ale o family trauma . První polovina působí jako psychologické drama o lidech, kteří se snaží uzdravit, ale najednou se musí znovu vypořádat s rázně otevřenou ranou. Režisér Lee Cronin staví tension pomalu, skoro tichými scénami, ve kterých každý pohled, každý dech vydává warning – něco není v pořádku.
Až ve druhé třetině film narazí na brutální, vizuálně disturbing horor, kde fyzické násilí dosahuje groteskní úrovně. Zvuková stopa přidává další vrstvu discomfort – některé zvuky zní jako přímé zásahy do nervového systému. Natalie Grace v roli Katie vytváří postavu, která působí stejně haunting dojmem jako Linda Blair ve Vymítači ďábla. Její herecký výkon je klíčový pro věrohodnost celého příběhu.
Film má své problémy – 133 minut je pro tento typ příběhu excessive délka, některé obraty logiky chybí a koncovka naznačuje, že výrobci poslouchali testovací skupiny více, než by měli. Přesto je Mumie autorště provedená, distinct od ostatních verzí a dokazuje, že i známé monstra mohou přinést nový perspective . Ačkoli byla produkce provázena negative rumors ze zákulisí, výsledek není tragédie – je to hrubý, ale zajímavý kousek.
Lee Cronin nechtěl jen oživit mumii – chtěl oživit strach z toho, co se může skrývat za tváří vlastního dítěte. Identita, ztráta a neschopnost důvěřovat vlastním smyslům jsou zde silnější než jakákoli nadpřirozená síla. I když film nevyužil svůj hluboký potenciál naplno, effort o něco originálního si zaslouží uznání. V žánru plném derivátů je taková risk vítaná.
Ta scéna s hieroglyphs hieroglyfy mě vyslala – vůbec jsem nečekal, že mě něco takového tak vystraší.
133 minut hororu je too much příliš mnoho, zvlášť když se druhá polovina trochu ztrácí. Ale atmosféra je fakt silná.
Jako matka mě to téma loss ztráty dostalo. Nejvíc strašidelné ale bylo, že ta dívka vypadala jako Katie, ale necítila se jako ona.
Cronin se snaží, ale pořád mi přijde, že využil same tricks stejné triky jako ve Smrtelném zlu. Chápu inovaci, ale tohle bylo polovičaté.
Zvuk tu byl fakt main character hlavní postavou. Některé tóny zněly jako fyzická bolest. Geniální práce.
Proč vždycky, když horor začne být dobrý, najednou potřebuje happy ending šťastný konec? To ničí celou náladu.