Proč je česká práce levná? Ne kvůli lenosti, ale kvůli pravidlům hry
work v Česku a Německu je často srovnatelná, ale mezi nimi je obrovský rozdíl v wages . Podle hlavního ekonoma Creditas činí cost na českého zaměstnance jen 44 % německých – přestože v mnoha sektorech je produktivita srovnatelná. Na první pohled to vypadá jako šance: prostor pro růst. Ale realita je složitější. Klíč není jen v tom, co děláme, ale kde sedíme ve hodnotovém chain – a kdo si bere největší kus koláče.
Výrobna v Česku často znamená montovnu komponentů pro zahraniční značky. Konečný produkt odjíždí do Německa – stejně jako většina zisku. Rozhodující není výroba, ale kontrola nad vývojem, brand , marketing a distribucí. Tam vzniká největší přidaná hodnota, zatímco production má nižší marže. Česká ekonomika je stále postavená na subdodavatelství – tedy na práci, která je důležitá, ale neřídí hru.
Vývojová centra a inovační firmy u nás existují, ale tvoří jen řádově jednotky procent ekonomiky. Zatímco Švýcarsko stojí na finance , farmacii a pokročilých technologiích, my zůstáváme ve výrobě. A to i přes geografické postavení uprostřed Evropy – potenciál, který dosud nikdo nevyužil. Růst nelze závodit jen na levnější práci. Musíme se posunout k činnostem, které nosí vyšší marže – k vývoji, prodeji, vlastním značkám. Kdo kontroluje tyto oblasti, bere většinu příjmů – a může platit vyšší pay .
Zaměstnanci mají omezenou vyjednávací sílu – částečně kvůli slabému zastoupení v unions organizacích. Kolektivní vyjednávání vytváří tlak, který jednotlivec nemá. Nízká účast znamená slabší pozice a pomalejší increase mezd. Stejně důležitá je mobilita a ochota invest do dovedností. Kvalifikace zvyšuje hodnotu na trhu práce – a tím i vyjednávací pozici. Změna začíná u jednotlivce, ale vyžaduje i prostředí, které podporuje skills a rozvoj.
Politické prostředí také hraje roli – zejména daňový a sociální systém. Pokud rozdíl mezi nízkou mzdou a sociálními dávkami je malý, snižuje to motivaci k práci. Nejde o líné lidi, ale o systém, který vytváří ekonomické pobídky. Větší důvěra ve stát a efektivnější výdaje by mohly změnit, jak lidé vnímají odvody. Mzdy nerostou automaticky – rostou tam, kde je tlak. A levná práce není selhání, ale výsledek nastavení. Otázka zní: pro koho je tento model výhodný – a jak dlouho vydrží v demografické krizi?
To, že unions odborové hnutí je slabé, není náhoda. V minulosti se odbory ztratily a teď je těžké budovat důvěru.
Když jsem měnil práci, zvýšili mi plat o 30 %. Mobilita opravdu funguje – ale ne každému to vyhovuje.
A co když prostě lidé nechtějí stát o ničem rozhodovat? Odpovědnost za kariéru leží i na nás.
Více bychom měli mluvit o education vzdělávání – kvalita škol ovlivňuje, co můžeme v ekonomice vůbec nabídnout.
Zní to hezky – ale kdo vlastně chce, abychom přestali být levnou továrnou Evropy? Zahraniční firmy určitě ne.
Dávky mi přijdou jako výmluva. Většina lidí chce pracovat, ale někdy prostě není kvalitní nabídka.
Na venkově je téměř nemožné se rekvalifikovat. Kurzy jsou drahé a daleko – kde je ta rovná šance?
Asi bychom měli začít hrdinsky vnímat vlastní inovace místo jen montování cizích produktů.