Z kino do asfaltu: jak mizí kultura ve Frýdku-Místku

Když brutalist brutalistní kvádr Kina Petra Bezruče padá pod kladivem demolice, padá s ním i poslední symbol kulturního dědictví na sídlišti Riviéra. Stavba z roku 1973, navržená architektem Ivem Šlosarem, kdysi sloužila jako hlavní kulturní venue sál pro téměř 600 diváků. Po roce 2008 byla provizorně upravena na kulturní centrum, kde žily koncerty, folklore folklorní akce i soutěže pěvců. Dnes je to sutina — a prázdná plocha má být paved vylita asfaltem. Ne jako park ani kultura, ale jako parkoviště. Takhle mizí veřejný prostor: ne explozí, ale pomalým odsouzením k ničemu.

Frýdek-Místek, sedmnácté největší město v Česku, nemá divadlo, galerii ani důstojný multifunctional víceúčelový sál. Kultura tu přežívá v nouzi — v kině Vlast, v Národním domě z 19. století, nebo informal neformálně v hospodách. Projekt Nové scény, ambiciózního centra podle návrhu Evy Jiřičné, měl otevřít v roce 2026 — ale zůstává paper na papíře. Stejně jako rekonstrukce Národního domu. A stejně jako plán městské galerie v bývalé Národní záložně, kterou město koupilo už v roce 2017. Místo vize je tu prázdnota — a místo strategie jen rhetoric demagogická komunikace o „nefunkčních a nadbytečných“ budovách.

Radnice tvrdí, že kino bylo nevyužívané od roku 2008, i když jako cultural kulturní centrum fungovalo až do předloňska. Místo uznání pro stále žijícího architekta Šlosara nebo aspoň reflection zpětného pohledu na éru, která věřila ve veřejnou kulturu, zaznívá jen chladné: „proměna kina v parkoviště“. Toto zredukování kulturní paměti na užitkový prostor je symptomem širšího úpadku. Ve 21. století, kdy jiná města budují kreativní ekosystémy, Frýdek-Místek ničí to, co má — a nenabízí nic místo toho.

Jediným viditelným projektem je teď private soukromý projekt Nová osmička — konverze bývalé textilky na komunitní centrum, které dostalo od města 12 milionů korun. To je více než 40 % rozpočtu celého městského kulturního zařízení. Ale vztah mezi veřejnou a private soukromou kulturou zůstává nejasný. Radnice nevysvětluje, jak se mají projekty coexist prolínat, ani proč staré plány consistently průběžně padají. Zbourání kina není tragédie jedné budovy. Je to příznak města bez dlouhodobé vision vize, kde veřejný prostor degraduje a sliby nejsou ukotveny v čase.

A co zůstane? Asfalt. A otázka: proč v regionálním centru chybí základní infrastruktura, kterou v 19. století budovaly i menší města? Školy, nemocnice, chodníky — a také divadla. Veřejná kultura byla považována za public veřejnou službu, stejně jako osvětlení. Dnes je nahrazována okamžitými nápady, které se mění podle větru. Zbývá tedy jen naděje — ne na papíře, ale v lidech, kteří si stále pamatují, jak to mohlo být jinak.